Příběh: Jde se dál (autor Permo z bývalého Diablova Doupěte)

[Javurek]

Ať víte jak má vypadat velmi kvalitně napsaný příběh tak bych si dovolil uveřejnit dílo, které napsal člověk s nickem Permo když ještě existovalo Diablovo Doupě. Tento příběh je podlě mě jeden z nejlepších co jsem na bývalém DD četl. Mám toho archivovaného víc. Bohužel na autora nemám kontakt, tak mu snad nebude vadit že to uveřejňuji, kkdyby vadilo a ozval by se s žádostí o odstranění tak to samozřejmě udělám.

Příběh:Jde se dál


Filip seděl na zaprášených schodech a těžce oddechoval, zatímco za ním se postupně rozkládalo tělo Mephista.. Sledoval jak léčivý lektvar postupně zabírá a pomalu se mu zatahují i větší rány, které před chvíli utrpěl. Po prožitém boji se vněm i nadále mísil strach se zlostí. Nevraživě zalétl pohledem k Johaně. Díky zbrklosti malé čarodějky málem přišli oba o život. Nedokázal pochopit, že i po tom co společně prožili se vždy dokáže dostat do takové šlamastiky.
Opět zalétl jeho pohled k Johaně, která tiše hledala nějaké cennosti, které by mohli později zpeněžit. Johana pro něj byla záhadou. Byla mladá čarodějka menšího vzrůstu. Na svůj věk měla neobyčejnou moc a už dokázal vládnout magií všech tří živlů. Její schopnost rychle ničit monstra byla obdivuhodná. Jediný zápor byla její zbrklost, kdy se do všeho hnala po hlavě, což byl i dnešní boj s Mephistem, a Filip ji při tom stále musel brzdit. Sám si vedle ní díky skoro desetiletému rozdílu připadla starý, opotřebovaný a neužitečný. Nedokázal pochopit proč i nadále s ním zůstává, on sám by se už bez její pomoci v boji určitě neobešel, ale u ní byl přesvědčen, že ona ano.

Neodbytně se na povrch začaly drát vzpomínky. Pořád si ještě živě pamatoval na příchod do tábora lučištnic a neustálý boj s monstry v okolí kláštera u Cold Plains a hlavně neustálý boj s vlastním strachem. Jen víra v boha a jeho ochranu, způsobila, že tehdy neutekl. Víru v sebe nedokázal najít dodneška, sám se stále považoval za mizerného bojovníka, který dokáže slušně ovládat jen válečné kladivo a vyvolat pár zbytečných aur, jenž mu ve srovnání s uměním jiných jeho paladinských druhů připadaly naprosto neužitečné. Později se pak sám přesvědčil o opaku a své aury nyní využívá v boji pořád a se značným úspěchem. Přesto tehdy nějakým zázrakem dokázal přežívat, a postupně pomohl vyčistit pláně okolo tábora. I když dodnes neví jak, sám dokázal zabít Blood Raven. Proti Andariel pak již šel s Johanou, která se k němu jednoho dne jaksi samozřejmě přidala a bez které by setkání s Andariel zřejmě nepřežil.
Po celkem bezproblémově cestě s karavanou skončili na okraji pouště ve městě Lut Gholein. Nedostatek peněz je brzy přiměl přijmout první zakázku vydat se do pouště. Boje v poušti se stali Filipovým soukromým peklem. Každý den musel bojovat s neuvěřitelně pálícím slunkem, žízní, svým stále rostoucím strachem a neustále přítomnými monstry a nemrtvými. Nakonec se z toho stal závod v hledání Tal Rashovi hrobky v údolí mágů. Samozřejmě přišli pozdě a Baal už byl pryč. Což Filipovi osobně až tolik nevadilo. Nedokázal si představit, že by se Baalovi dokázal postavit. Což o Mephistovi vlastně platilo taky.
Aby pokračoval dále a vyplul do Kurastu ve stopách temného poutníka, musel Filipa Decard Cain za pomocí Johany už hodně dlouho přemlouvat. Měl už plné zuby bojů proti stále silnějším a nebezpečnějším monstrům, řečí o šířícím se zlu a nutnosti ho zastavit. On přeci není žádný hrdina, jen paladin s velmi omezenými schopnostmi, který dosud žije jen a jen náhodou. Nakonec o opaku přesvědčený Cain s Johanou jej umluvili.
Džungle byla ještě hnusnější než si původně představoval. Neustálé dusno, vlhko a déšť byly sice důležitým ale jen okrajovým problémem. Noční můrou se pro něj stali malí místní domorodci s foukačkami a velkými noži. Jak živý na povrchu v džungli, tak mrtví v podzemí byly neuvěřitelně rychlí a nebezpeční. Jejich šamany pak bral Filip už jako nutné zlo. To že spolu s Johanou našli v džungli ukrytý Travincal a přežili se stalo Filipovou malou osobní výhrou. Úkol zlikvidovat radu Council Memberů a následně pak Mephista už byl málem nad jejich síly.

Filipův zrak přitáhl temně rudý portál, který ústil do samotného pekla. Už jen z tohohle pohledu se Filipovi dělalo zle. Dál už na něj čekalo jen zosobnění vlastních nočních můr, žádná cesta zpět, jen temnota a Diablo – nejděsivější z démonů. Marně přemýšlel čím tu temnotu bude zahánět a osvětlovat. Jeho víra v boha se mu zde zdála nicotná. Dokáže ho ochránit i v pekle?
Filipovi na rameni zlehka spočinula malá ruka, vzhlédl a podíval se do očí čarodějky.
Ta jeho pohled opětovala a řekla:
„Je čas jít Filipe a … a omlouvám se.“ Vzápětí sklopila oči.
Filip, který se na Johanu nikdy nedokázal zlobit dlouho, si jen povzdechl
„Nech to být, už je to pryč. Teď mám jen strach z toho co dál na nás čeká.“
„Ale velice pochybuji že větší jak já“ usmála se Johana odmlčela se.
Najednou se ušklíbla, sklonila a políbila jej. „Už je to lepší? Mě to tedy pomohlo určitě.“
Překvapený Filip s zmohl jen zmatený pohled a němé přikývnutí. Temným tichým sálem se najednou rozletěl perlivý smích. „Tak pojď starouši, temnota už na nás čeká.“
A Filipovi najednou bylo jasné, že přeci jen nejdou do tmy bez světla, že si mají na cestu čím posvítit. Únava byla najednou zázračně pryč. Vstal a vydal se společně s Johanou k portálu do tmy ...

Cain stál u brány pevnosti a zahleděl se do neprostupné tmy. Přejel mu mráz po zádech. Zažil už mnohé, ale jasně si uvědomoval, že dolů do tmy by nedokázal vkročit. V dálce krátce zableskla bílá záře a v zápětí se objevil rudý svit. Vše nasvědčovalo tomu, že Filip a Johana dosud žijí. Obdivoval Filipa s Johanou, že dokázali sebrat dostatek odvahy a vstoupili do temnoty. Uvažoval, zda už dorazili do pekelné kovárny a zničili Mephistův soulstone - první a snadnější část úkolu. Po té začínala nekonečně těžší druhá část – zlikvidovat Diabla. Na uvěznění podstaty Diabla do soulstone pod Tristanem bylo před dávnými věky třeba obětí mnoha skvělých mágů. Dnes na podobný úkol musí stačit jeden paladin a čarodějka.

Za zády se Cainovi zmaterializoval portál a zněj vypadl Filip podpíraný Johanou. Filip byl bledý a v jednom kuse chrlil nadávky. Poněkud neobvyklé paladinovo chování Caina už nepřekvapovalo, Filip je poněkud netypickým představitelem svého řádu.
„Co se stalo?“ zeptal se Cain zvědavě.
Vzteklý Filip procedil skrz zuby :„Čarodějové kostlivci se stali. Než mě došlo, že mě ti ku*vy prokleli, tak jsem málem chcípnul“
Johana jen dodala. „Panu chytrému pro jednou zase něco ušlo.“
„Ty sklapni, kdybys místo zakládání ohňů pode mnou je radši mrazila, nemuselo k tomu dojít.“ vztekle na ní vyjel Filip.
„No tak děti, přeci se tady nebudete hádat“ ozval se Cain.
„Jaký děti, já nejsem žádný dítě“ zvedla hlas Johana.
„Ale chováš se tak.“zpražil ji Cain.
„Jdu se nechat ošetřit a opravit si zbroj.“rychle se zvedal Filip, který chtěl být z dosahu dalšího hlasitého výstupu Johany.
Ale Johana ho jen mlčky sledovala jak odchází.
Cain se opět obrátil na Johanu „Bylo to zlý?“
Johana, která stále sledovala odcházejícího Filipa, se otřásla a pohlédla na Caina „Víte, když jsem vám pomáhal přemluvit Filipa, aby s námi vyplul do Kurastu, viděla jsem sebe jako velkou postavu hrdinských ság, která překoná všechno a slavně vymítí zlo z tohoto světa. Dnes už toho lituji. Vracet se do toho pekla je pro mě čím dál horší. Už se tam lekám i vlastního stínu. Všude okolo jen tma a pustina, kde nic není. Mám pocit, že čas se tam zastavil. Člověk tam může být pár minut, nebo i celou věčnost bez toho, aby si to uvědomil. Příšery z těch nejhorších nočních můr se ze tmy vynořují bez nejmenšího varování a okamžitě útočí. Přitahujeme je jak světlo noční múry.“
„A co Filip?“
„Nevím. Když jsme tam venku, tak mlčí, případně v boji jen soustavně nadává. Někdy mám pocit, že se z každé další skupiny nepřátel raduje. V boji děsí už i mě, stojí tam a tím svým kladivem rozbíjí vše co je v dosahu. Pekelného kováře doslova ubil stejným způsobem. Vůbec neměl snahu v tom souboji nějak taktizovat, uhýbat, nebo aspoň vykrývat rány. Prostě jen stál, přijímal neskutečně silné rány a sám stejně velké nebo i větší uštědřoval. Navíc v poslední době bývá obklopen aurou co neznám. Donedávna jsem jej viděla používat jen tři aury – mrazivou, bleskovou a tu co mě opět navracela sílu, když jsem byla vyčerpaná z kouzlení. Tahle aura má oranžový svit a Filipa při ní kromě boje nic jiného nezajímá. Jak říkám, děsí mě to a zároveň fascinuje. On … on je v tu chvíli nezastavitelný.“
Cain se jen usmál „To aura se jmenuje Fanatismus. Filip, zdá se, je víc paladin, než si je ochotný připustit.“vzápětí hned zvážněl „Doufám jen, že na Diabla to spolu s tvým magickým uměním bude stačit.“
„Musíte mi ho připomínat? Snažím se na Diabla nemyslet.“povzdechla si Johana a vydala se za Filipem.
Cain se smutným pohledem sledoval Johanu a uvažoval nad změnou, která nastala v chování Filipa a Johany. Už od tábora lučištnic býval u Filipa vždy vidět uštvaný pohled ze situace do které spadl a nevěděl jak z ní ven. Cain si uvědomil, že prakticky až do Kurastu Filip čerpal sílu k dalším bojům jen z živelnosti a nezkrotného optimismu malé čarodějky. A že neustálé popichování od Johany mu vůbec nevadilo, ale spíše pomáhalo Teď se děl pravý opak. Johana, která teď musela čelit svému stále rostoucímu strachu, sama čerpala sílu z Filipovy neústupnosti a zběsilosti v boji. Dokud Johaně bude Filip i nadále v boji připadat pevný jako skála v rozbouřeném moři, tak nikdy nezpanikaří a z boje neuteče.

Filip si užíval tepla a klidu kovárny a po očku sledoval, jak Halbu opravuje jeho zbroj. Po chvíli si všiml lehké kroužkové zbroje. Zdála se mu perfektní.
„Ty Halbu, má ta zbroj nějaké magické vlastnosti? Jestli je opravdu tak pevná a lehká jak vypadá, je to ideální kousek pro Johanu.“
„No lehká je určitě dost na to aby ji unesla i ta tvoje malá čarodějka. Šíp skrz ni nepronikne žádný a odolá i lehčím ranám meče. Magické vlastnosti, ale bohužel nemá žádné.“
V tu chvíli vpadla do kovárny Johana a hned pokrčila nad pachem v kovárně nos. Jenže jí se nechtělo jen tak rychle odtud utéct a tak se rozhodla, že to vydrží.
Filip se zamyšleným pohledem se k ní otočil a zeptal se ji „Co by jsi řekla na malý výlet do tábora lučištnic na planinách? Teď bez té havěti co tam zavlekla Andariel zde musí být krásně.“
„Nespadl jsi na hlavu, když jsi šel sem? Máme tady přeci úkol, zabít toho nejhnusnějšího démona co země nosila – Diabla, nevzpomínáš?“řekla Johana nazlobená z toho, jak snadno odhalila svůj strach a nejtajnější myšlenky před Cainem.
„Diablo nikam neuteče, klidně na nás počká. Tady už ze všeho kolem začínám šílet a ostatně ty taky. Krátká změna ovzduší nám jen prospěje. Navíc Halbu tady má perfektní zbroj, kterou uneseš dokonce i ty. A Charsi ji může magicky vylepšit. Sama mě tuto službu nabídla, po té co jsem našel a vrátil ji Horadrické kladivo.“
Malou čarodějku najednou tenhle nápad nadchnul. Konečně zase slunce nad hlavou a krásně zelená tráva všude kolem. Žádná tma a bezútěšná pustina, kde kromě příšer nic není. Krátce vesele se zasmála a nedočkavě spustila „Kdy vyrazíme?“
Filip pobavený Johaniným nadšením jen odvětil „Vyrazíme hned, stejně bude ještě nějakou dobu trvat než bude opravená má zbroj.“

Kovářka Charsi vylezla ze stanu a smutně se rozhlédla. Od pádu Andariel tenhle tábor upadal. Krátce na to se zde vyrojilo spoustu rádoby hrdinů, hnaných vidinou snadného výdělku, po té co bylo největší zlo zažehnáno. Tábor rychle ovládla spodina nejhoršího druhu alkoholici, zloději, vrazi. Soukromě byli pro Charsi pouze smetím, které znečistilo tábor. Zde měli dokonalý úkryt, protože sem ještě právo nezasahovalo. Jelikož Kashya ze svými lučištnicemi dávala do pořádku klášter, v táboře přes den vládla anarchie. Ta ovšem mizela s nočním příchodem unavených lučištnic. Najednou se z největších ochlastů, tlučhubů a rváčů stávali beránci. Těžkou zkouškou zocelené ženy jim totiž hned od začátku názorně předvedli, kdo zde v táboře vládne. A tak při každé přítomnosti lučištnic býval v táboře klid.
Dnes je to ale jinak, Kashya už ráno Charsi řekla, že se na noc se svou družinou neobjeví a tak teď uprostřed noci tábor hučel pijáckými písněmi, nadávkami a sprostými vtipy. Přes tohle všechno se zde Charsi cítila v bezpečí. Také měla důvod, pomocníka v kovárně a tělesnou stráž zároveň ji dělal Dakh. Tichý obrovský barbar ze severu jí pomáhal už více jak rok. Od nešťastného incidentu s Filipem, kdy poblázněný jednou amazonkou se jej v klášteře pokusili okrást. Naštěstí se do toho tehdy vložila nějaká čarodějka a tak vše dobře dopadlo. Zahanbený Dakh se rozhodl, že svou vinu odčiní tím, že bude Charsi sloužit. I když Charsi nechápala jeho systém hodnot a cti, nakonec mu za jeho přítomnost byla vděčná. Při pohledu na obrovského barbara s ní každý v táboře jednal s největší úctou.
U wayointu se zablesklo a vzápětí tam stála zvláštní dvojice. Neozbrojený statný podsaditý muž s prošedivělými vlasy oblečený v koženém kabátci a malá velice mladě působící žena v dlouhém křiklavě zbarveném plášti, držící v ruce hůl. V místě, kde nošení zbraně byla v podstatě nutnost vypadali oba nepatřičně. Muž nejenže neměl žádnou zbraň, ale dokonce na sobě žádnou zbroj. Přes rameno měl přehozený jen těžký pytel. Žena s holí v ruce také nevypadala nebezpečně. Charsi byla tahle dvojice něčím povědomá, ale nikam si je nedokázala zařadit.
Během okamžiku se oba stali středem pozornosti v táboře. Zvláště žena, která byla krásná a působila velice křehce. Tohle byla pro mnoho mužů, vystavených dlouhému sexuálnímu půstu, výzva, které nemohli odolat. Proti lučištnicím si nemohli nic dovolit, ale tahle žena působila bezbranně. Charsi vědoma si hrozícího nebezpečí se rozhodla zakročit, než bude pozdě. Ohlédla se po Dakhovi, aby ji následoval, ale ten ji velice překvapil, když se s úsměvem na rtech a ze slovy „bude sranda“ odmítl hnout a dál se klidně opíral o strom u stanu a sledoval příchozí dvojici.
Události mezitím dostaly rychlý spád. Překvapeně působící pár se rychle zorientoval a vyrazil ke stanu kovářky. Cestu jim zastoupili čtyři muži patřící k největší skupině sedící u ohně a hned začali dělat nevybíravé návrhy ženě. Ta zrudla zlostí a rychlým pohybem hole srazila všechny na zem. Muž se jen zasmál a pokračoval v chůzi dál. Ale dvojici vzápětí obklopil zbytek tlupy, ke které se rychle přidali i čtyři muži, co byli sraženi na zem. Cizinec klidně zastavil a do nastalého ticha prohlásil „Kdo se té ženy byť jen dotkne, toho zabiji.“ Ale žena se hned ohradila „Tuhle chamraď zvládnu klidně sama“ a v ruce se ji hned objevila ohnivá koule.
Jeden člen tlupy vykřikl „ku*va vždyť je to čarodějka, zabijme ji hned než nás prokleje.“
Ztuhlá Charsi jen sledovala masakr, který po těchto slovech vypukl. Dvojice postupovala davem a šířila chaos. Žena házela po všem co ji přišlo do cesty ohnivé koule a muž obklopený jiskřivou aurou srážel pěstí, od které se zlověstně jiskřilo, k zemi každého v dosahu. Charsi si najednou s děsem uvědomila, že další ohnisko boje je kolem Dakha, který se rychle vydal podpořit cizince. Svou dvoubřitou obouruční sekyrou se prosekával davem. Vypadalo to jako by kácel les. Během chvíle bylo po všem. Na nohou stáli akorát cizinci a Dakh.
Muž se usmál „Díky za pomoc Dakhu, ale nebylo to nutné.“
„Ale bylo, já ti to dlužil a dnes jsem aspoň trochu splatil svůj dluh.“odvětil rychle Dakh.
„Žádný dluh u mě nemáš, kolikrát ti to mám říkat. Johano řekni mu něco, ty jsi tam přeci taky byla.“
Johana vzhlédla k Dakhovi a mile se usmála „Ahoj Dakhu, Filip má pravdu, vždyť jsi mu nic neproved.“
„Ale chtěl jsem a nebýt tebe, udělal bych to.“
Filip si jen povzdechl „Nechme toho, radši nás zaveď ke kovářce, která jak ji tak sleduji, už nás nedočkavě pozoruje.“

Filip přetrpěl kovářčino medvědí objetí („Kde se ta síla v ní bere?“) a smutně obhlížel tábor. Tolik se těšil na návrat sem, kde to vše pro něj začalo a místo chvilky oddechu ho tady čekal další nelítostný boj. Najednou mu zde všechno připadalo šedé a bezútěšné jak pustiny v pekle. Ale více ho tížila jiná skutečnost. Až tady si uvědomil jak moc se naučil mít rád boj. Do teď si myslel, že v pekle z něho má radost jen z důvodu vytěsnění jakýkoliv jiných myšlenek z hlavy. V boji nemusel myslet na stálou tmu a depresivně rostoucí strach z Diabla. Tady v táboře neměl mít žádný důvod se z boje radovat, naopak měl by tomu boji předejít, což by ještě nedávno i udělal. Rychle se v duchu modlil k bohu, ať ho zbaví takové krvelačnosti. Ze zamyšlení ho vytrhl hlas Johany „Hej Filipe, posloucháš? Ukaž prosím tě Charsi tu zbroj co jsi pro mě pořídil.“
Charsi si od Filipa vzala kroužkovou zbroj a uznale pokývala hlavou „Opravdu nádherný kousek, pokusím se ji Johaně trochu vylepšit. Zatím si najděte volný stan a odpočiňte si.“
Ale Johana řekla „Počkáme na tebe a pak hned odejdeme. Po tom co se tady stalo, bych tady už nemohla být.“
Filip souhlasně pokýval hlavou „Johana má pravdu.“

Svítalo, paprsky slunce probleskovaly mezi listím stromu a ze země se zvedal mlžný opar. Kovářka opřena o kmen stromu ještě stále sledovala místo, kde před chvíli stál paladin s čarodějkou. Sama si musel blahopřát k tomu jak se ji podařila práce na zbroji. Díky magickým vlastnostem zbroje bude Johana v boji dokonale chráněná. Charsi potěšilo, že přeci jen Filip s Johanou na její naléhání zůstali do rána. Hluboko do noci ji vyprávěli o svých zážitcích. O suché vyprahlé poušti okolí Lut Gholeinu, Kurastu zarostlým dusným vlhkým pralesem a všudypřítomném zlu ukrývající se tam, o nekonečném boji v temnotě v prázdných pustinách pekla. Pořád ještě ji překvapovalo jak moc se změnili. Vzpomínala na jiného Filipa, nejistého nemotorného a ustrašeného paladina, který postupně překonával svůj strach při tom jak pomáhal lučištnicím čistit okolí tábora od zla. A jediné co v té době chtěl, bylo posbírat trochu majetku a v klidu se usadit a žít normální život.
Vzpomínala na jinou Johanu, mladinkou ztřeštěnou a hlavně arogantní čarodějku, která si myslela, že svět ji leží u nohou a svou magií porazí každého.
Chtěla si ty vzpomínky uchovat. Chtěla si pamatovat jen jejich nevinnost, kterou měli ještě před rokem v sobě. Nechtěla myslet na dnešního Filipa a Johanu, kteří s brutální přímočarostí dokázali beze zbraně pozabíjet tucet mužů. Nechtěla myslet na jejich pečlivě skrývaný strach z budoucnosti. Nechtěla myslet na děsivý úkol co mají před sebou. Pokud by na tohle vše myslela, musela by je litovat a to by ani Filip ani Johana nechtěli. Krátce se pomodlila k bohu ať je na jejich cestě ochraňuje.
Po té se rázně otočila a s Dakhem v patách se vydala vymést smetí z tábora …

Filip s Johanou se nerozhodně zastavili. Pátá - poslední pečeť, stačí ji jen odemknout. Žádný z dvojice se k tomu neměl.
Johana byla ztuhlá strachy. Týden jim trvalo vyčistit Chaos Sanctuary, další týden odemykání čtyř pečetí a stále si odmítala připustit jak jsou k cíli blízko. Teď už závěrečný úkol nebylo čím oddálit. Už tu nebyli žádní létající duchové sající z ní veškerou její sílu, žádní hřmotní a silní Balrogové, žádní mágové kostlivci. Všichni tito nepřátelé byli buď zničeni jejími kouzly nebo ubiti Filipem. Teď už zbýval jen Jeden.
„Tak jdeme na to, přeci tu nebudeme stát věčně“ozval se přiškrceným hlasem Filip.
„Máš pravdu nemá smysl to oddalovat. Ty si stoupneš k němu, budeš Ho bít hlava nehlava a já budu z Jeho dosahu a budu na Něj metat všechny kouzla co znám.“
Filip se jen usmál „Hodná holka, řekla jsi to dokonale. Jen ještě jedna věc, kdyby se mě …“ hlas se mu zadrhl „… kdyby se mě něco stalo, tak ze sebe nedělej žádnou hrdinku a snaž se odtud utéct. Mě už stejně nebude pomoci a ty Ho sama nezvládneš.“
„Tohle neříkej, nic se ti nestane. Nesmí!“
„Neboj, dám na sebe pozor, ale je lepší být připraven na nejhorší. Máš další připomínky? Ne? Tak dobře jdeme na to.“řekl Filip a vstoupil na pečeť…
Cain netrpělivě popocházel sem a tam. Před chvílí byly velké otřesy cítit dokonce i zde v pevnosti. Vůbec nepochyboval, že je to práce paladina a čarodějky a tak se strašně užíral zvědavostí z touhy zjistit co se děje. Uvědomoval si, že už je velmi starý muž a chová se dětinsky, ale bylo mu to jedno. Filipa s Johanou si hodně oblíbil a děsil se možnosti, že už je neuvidí. A při boji s Diablem v jeho vlastním království je to více než pravděpodobné. Opět se objevily otřesy, ale tentokrát slabší. Cain uvažoval jestli je to dobře nebo špatně. To vše se opakovalo ještě dvakrát a pokaždé otřesy ještě více zeslábly. Klid, který nastal, napínal Cainovi nervy k prasknutí. Konečně se zmaterializoval portál a z něj vyšli Filip s Johanou. Johana se třásla jak osika a sotva stála na nohách. Filip vypadal ještě hůř, zbroj měl pomačkanou a na několika místech rozervanou a částečně roztavenou od ohně. Ze šrámu na tváři mu tekla krev a zlomená levá ruka mu volně visela podél těla.
„Tak jsme to dokázali“, vydechli oba současně.

„Zasranej anděl!“ řval nepříčetně Filip. „Žene nás až do pekla kvůli údajné zkáze světa a když je náhodou Diablo poražen, tak s klidem oznámí, že ještě není konec. Já se mu můžu na nějakej pitomej šutr a Baala vykašlat. Ať si to udělá sám. Já už toho mám po krk. ku*va, měl jsem zůstat v Lut Gholeinu.“
„To nemůžeš, ty jsi přeci paladin, rytíř světla, ochránce víry. Máš povinnost bojovat proti zlu.“ Snažil se přesvědčit Filipa Cain. Tím ovšem přilil olej do ohně.
„Já ti předvedu, jakej jsem paladin, udělám z toho anděla dva kusy. Když to jde u vládce pekel, tak u archanděla taky. Co si sám zkazil, ať si taky sám napraví. Ty slavný kameny duše byla jeho práce, tak ať se snaží.“
„Takhle o něm mluvit nemůžeš.“zděsil se Cain „Je to bojovník světla a …“
„Já a Johana jsme potom co? Aha už to mám, obyčejní smrtelníci, kterých je vždy dost. Že přitom umřou? No a? Najde se jinej. Ať si najde jinýho paladinskýho fanatika, já mám těch jeho moudrých keců po krk.“
„Paladinů, čarodějů a barbarů tudy už prošlo bezpočet.“řekl tiše Cain „Všichni jsou mrtví. Uspěl jsi jen ty a Johana.“
Filip se už nadechoval k rázné odpovědi, ale Johana jej chytla za ruku a odtáhla stranou. „Už, prosím tě, Caina netrap: Nevidíš jak je z toho nešťastný? On za to nemůže.“
„Ale může za to Tyrael.“
„A to je ten problém“rychle Filipovi skočila do řeči Johana „Uvědom si že Cain je poslední z horadrických mudrců, jejichž patron a ochránce je právě Tyrael. Cain ho prostě musí bránit.“
„Hmm, to máš pravdu, Cain za to nemůže. Stále to ale neřeší fakt, že odmítám jít někam do mrazivých hor k barbarům.“
„To jsem ráda, že jsi to uznal a Cainovi se tedy za svůj výstup omluvíš.“usmála se na Filipa Johana. „A co se týče zneškodnění Baala, tak máš samozřejmě pravdu a souhlasím, že to není fér. Jen si myslím, že není nikdo jiný, kdo by se mohl Baalovi postavit. Popřemýšlej o tom, prosím, tohle už bude náš poslední úkol.“
Filip si povzdechl, „Myslel jsem, že zrovna ty mě podpoříš. To už si nepamatuješ na ty nejhorší možný místa, kterými jsme prošli? Prašná spalující poušť, dusná blátivá džungle, nekonečná tma tady a teď nás čeká zmrzlý sever a běhání po horách.“
„Plně si to uvědomuji, ale pořád lepší sníh než tahle mrtvá pustina. Chci odsud pryč co nejdříve a je mi jedno kam.“
„No dobře. Aspoň mě zmizí z očí ta přerostlá světluška.“povzdechl si Filip, „Víš o tom, že máš na mě špatný vliv děvče? Vždy mě dokážeš přesvědčit k další šílenosti.“
„To víš, kouzlo osobnosti.“zasmála se Johana.


Nihlathak si spokojeně mnul ruce. Rada starších byla po smrti až na jednoho přeživšího člena – jeho osobně. Poslední překážka – Anya, dcera jednoho člena rady, už taky nekladla nepříjemné otázky. A tak skoro nic nebránilo tomu, aby převzal vládu nad městem Harrogath. Válečný velitel barbarů Qual-Kehk, pak už nepředstavoval žádný problém. Ten měl dost starostí s obranou proti Baalově armádě. I když vše vypadalo dokonale, měl přesto zlé tušení, které jej rozčilovalo.
Vedle hospody změněné na lazaret se objevil portál a z něj vyšly tři osoby stařec, těžce se opírající o hůl, muž s prošedivělými vlasy a mladá žena. Muž byl očividně válečník a žena vypadala na čarodějku. Oba působili unaveně. Všichni tři společně zamířili ke Qual-Kehkovi a začali s ním rozmlouvat. Nihlathaka se to dotklo, on je teď přeci čelním představitelem města. Cizinci se po chvíli zatvářili nespokojeně a odešli se ubytovat do hospody k Malah.
Zvědavost přeci jen zvítězila a Nihlathak se vydal zjistit podrobnosti. To co se dozvěděl, jej hluboce zneklidnilo. Stařec, který mluvil s Qual-Kehkem je poslední mudrc z řádu Horadrim a přivedl sebou na pomoc obleženému městu dva bojovníky, kteří údajně porazili Mephista a Diabla. Naštěstí cizince zde nikdo neměl rád a hlavně jim nikdo nedůvěřoval. Tak snad bude čas se zbavit i této dvojice.
Ráno přineslo Nihlathakovi zklamání. Cizinci hned za svítání odešli z města. Ve snaze dokázat svou cenu, přijali od kováře Larzuka úkol zničit obléhací stroje a zároveň zabít velitele obléhací armády Shanka. Už během večera a celého příštího dne barbarští vojáci hlásili postupný pokles odstřelování obléhacími stroji. Následující den večer nakonec odstřelování přestalo úplně. V dalším týdnu zachránili několik vojáků ze zajetí a pro celé město se stali hrdiny.
Nihlathak měl strach, vše se mu rozpadalo pod rukama. Nejen že cizinci pomohli městu ubránit se, ale ještě navíc se vydali do ledových hor najít Anyu. Vzteklý Nihlathak se rozhodl pro jistotu zmizet a opevnit se ve svém chrámu v horách.

Filip se cítil celkem spokojeně. Šok a vztek z toho, že porážkou Diabla to nekončí, postupně odezněl. Přeci jen povedlo se mu společně s Johanou porazit Diabla. A daří se jim i zde na severu. Po splnění poměrně jednoduchých úkolů rychle získali důvěru barbarského města. Zbývá akorát najít Anyu a konečně odtud vypadnou. Zamrzlé podzemí se mu vůbec nelíbilo. Podle zjištěných informací by se měla nacházet někde tady ve Frozen River. Spolu s Johanou došli až na konec rozlehlé jeskyně. V těchto místech přetínal tekoucí podzemní říčku most. Ve tmě se daly vytušit obrysy ostrova.
„Co myslíš, kdo nebo co tam na nás číhá?“ zeptala se tiše Johana.
„Nevím, ale pravděpodobně ti samí sněžní zmetci, které jsme potkávali doteď. Možná zde bude i jejich velitel. Každopádně já budu stát na mostě a blokovat cestu a ty je v klidu upálíš. Tvůj oheň nějak nemají rádi.“
Johana srozuměná s plánem jenom přikývla. Stoupla si stranou, počkala až Filip vstoupil na most a do tmy poslala ohnivou kouli. Reakce se projevila vzápětí. Ze tmy se vynořilo tucet bílých monstrózních postav. Včele běželo největší monstrum, které dosud v podzemí viděla, obklopené mrazivou aurou a okamžitě zaútočilo na klidně čekajícího Filipa. Dále se věnovala jen svému boji. Přes vodu do klubka monster posílala ohnivé koule a vytvářela ohnivé stěny. Po několika minutách na protějším břehu byly, za svitu dohořívajícího ohně, vidět jen ležící těla. Ticho, které najednou nastalo, se Johaně nezamlouvalo. Něco by slyšet měla, minimálně Filipovy nadávky. Rychle přešla po mostě na protější břeh, kde našla bledého Filipa sedět na mršině netvora, jak si kusem hadru obvazuje ruku. Rychle se k němu sklonila pomoci mu s ošetřením.
„Co se ti stalo?“ zeptala se zděšeně.
„To přerostlý hovado mě ukouslo a sežralo skoro všechny prsty na ruce. Zůstal jen palec.“ se zoufalým výrazem v obličeji a slzami v očích k ní vzhlédl „Pravou ruku mám nepoužitelnou, jak teď budu bojovat?“
Johaně se rozklepaly kolena. Jak ho mám rychle uklidnit? Nakonec rázně řekla
„Nejdřív tady z toho ledového vězení vyzvednem Anyu a pak tě odvedu za Malah, ať tě pořádně ošetří. No a budeš se muset naučit bojovat levou rukou, pravá štít unese i bez prstů. Tak pojď, zvedej se.“ Johana vytáhla zničeného Filipa na nohy a vydala se s ním do tmy.

Filip vykryl barbarův úder štítem a pak jej zasypal sérií ran, které barbarský voják nestačil odrážet. Nakonec ustoupil a sklonil hlavu na znamení porážky. Filip si oddychl. Po třech týdnech cvičení a tréninku s vojáky co mu přidělil Qual–Kehk, se už mohl na svou levou ruku spolehnout. Byl s ní skoro stejně tak dobrý, jako dříve s pravačkou. Kývl hlavou na barbarského bojovníka a šel najít Johanu. Určitě je někde s Anyou. Od té doby co ji zachránili z ledového zajetí, se staly z obou žen nerozlučné přítelkyně. Plně si uvědomoval, že jen jim vděčí za svoji obnovenou bojeschopnost. Po návratu do města propadl depresím a bylo mu už vše jedno, ale obě mu to celkem rezolutně zatrhly a nutily jej do cvičení. Jejich nátlak nakonec přinesl své ovoce a Filip se cítil připravený na další úkol. A na ten se vyloženě těšil. Zabití toho zrádného Nihlathaka si vychutná.
Johana stála u okna a přemýšlela. Anya jí pověděla, co je čeká za zkoušku, než se dostanou k Baalovi. Další cesta se jim otevře až po překonání tří starodávných bojovníku na hoře Aerrat Summit. Dle všeho to budou ještě daleko horší protivníci než Mephisto s Diablem dohromady. Zimy už měla plné zuby, vše tady šlo špatně. Nejdříve celé město ovládá zrádce, poté Filip přijde o prsty na ruce a teď jacísi tři starobylí bojovníci. Měla z toho všeho špatný pocit. Navíc se ještě neomluvila Filipovi za své chování k němu. Aby jej vyburcovala z nečinnosti, použila na něj dost nevybíravé metody a teď toho litovala.

Do místnosti vstoupil Filip. „Myslel jsem, že tě tady najdu s Anyou, kdepak je?“
„Řeší místní problémy. Víš, jaká zkouška je před námi?“
„Ano, už jsem o třech starobylých slyšel. Teď nás ovšem čeká Nihlathak.“, pomstychtivě pronesl Filip.
„Nebereš to moc osobně? Nelíbí se mě tvůj výraz tváře, když o něm mluvíš.“
„Díky němu jsem bez prstů, díky němu Anya byla uvězněná v ledu a já mám být na něj milej? Kdepak, svým štítem jej umlátím k smrti a pěkně pomalu!“ křičel Filip.
Otřesená Johana do ticha, které po výbuchu Filipova vzteku nastalo, poznamenala, „Děsíš mě, vypadáš stejně krvelačně jako monstra, které likviduješ.“
Johanina slova Filipem projela jak horký nůž. Uvědomil si, že se opravdu stává tím, čím v životě nechtěl být.Hlavou se mu mihla vzpomínka na tábor lučištnic. Sklopil oči a tiše pronesl, „Nechci tě děsit a ani ti ublížit. Nikdy nebudeš mít důvod bát se mě. Tvůj strach ze mě bych nikdy nepřenes ze srdce.“
Johana se usmála a pohladila Filipa po tváři, „Já vím, že bys mi nedokázal ublížit, ale mám velký strach, když vidím, co se z tebe postupně stává.“
Filip ji vzal za ruce a tiše řekl „Máš pravdu, takhle to už nemůže pokračovat. Nihlathaka přenecháme barbarům, těm ostatně ublížil nejvíc a půjdeme zkusit zlikvidovat Baala.“
Johana s ulehčením objala Filipa a tiše zašeptala, „Děkuji.“
Pocit blízkosti v těsném objetí si oba vychutnávali ještě hodně dlouho …

Nekonečně dlouhé dny strávené v ledovém podzemním labyrintu hory Arreat Summit se staly minulostí. Konečně se Filipovi s Johanou podařilo najít vstup na náhorní plošinu. Zkoušku v podobě boje se třemi starobylými barbarskými bojovníky, hlídající vstup do Worldstone Keep, odložili už na další den. A tak se zbytek dne rozhodli strávit odpočinkem ve městě.
Filip ze sebe s velkou úlevou shodil zbroj, převlékl se do daleko pohodlnější plátěné tuniky a koženého kabátce a vydal se k hospodě. Vidina teplého jídla a piva jej rychle hnala vpřed. Na Johanu ani nečekal, vědom si toho, že jí očista a úpravy vzhledu zaberou minimálně dvě hodiny. Její posedlost čistotou už jej nepřekvapovala. Navíc se mu takhle strašně líbila.
V hospodě Filipa zarazilo ticho. Barbaři, zvlášť po té co se napili, byli neuvěřitelně hluční, ale teď jen seděli u stolů a mlčky popíjeli pivo. Důvod objevil v zápětí. V rohu u dlouhého stolu sedělo několik cizinců, dva byli obyčejnými vojáky, zřejmě doprovod, další dva se odlišovali. První měl na sobě dlouhý plášť s kápí přes hlavu a hned vedle ruky o stůl opřenou hůl. Vypadal, že je navíc celý zahalen magickou mocí. Vizjereiský mág, blesklo Filipovi hlavou. Ten muž se mu nelíbil. Nedokázal si to rozumově vysvětlit, ale při pohledu na mága cítil až iracionální odpor. Největší šok mu však přivodil poslední cizinec. Filip si uvědomil, že jej zná. Na mysl mu vytanuly vzpomínky na mládí, paladinská učednická léta a také jméno.V bohaté zbroji a širokým plochým mečem za pasem tam seděl Jerome. Filip se nerozhodně zastavil, chvíli hleděl k jejich stolu a pak se vydal na opačnou stranu hostince, kde v koutě stál prázdný stůl pro dva. Okamžitě u něj byl hospodský a pokládal před něj korbel piva.
„Co jsou zač a co tady chtějí?“ vypadla z Filipa rychlá otázka.
Vysoký barbar si odplivl. „Chtějí zlikvidovat Baala. Údajně se Vizjereové domluvili s paladinskými a poslali každý svého nejlepšího člověka nám na pomoc.“ Tvář se mu zkřivila odporem „Tady žádné jižanské šmejdy nepotřebujem, tedy až na Vás a paní Johanu.“ Usmál se na Filipa. „Vy a paní Johana jste výjimka, vždycky budete na severu vítáni. No nic, jdu Vám připravit jídlo.“
Filip mlčky vstřebával informace. Jeho tajné sny se plnily, nebude muset bojovat s Baalem. Uvažoval, jak na tuto informaci bude reagovat Johana. Pocítil náhlý neklid, až moc dobrá zpráva na to, aby se to zvrtlo nejhorším možným způsobem.
Výhled mu zastínila vysoká postava. „Filipe, dlouho jsme se neviděli. Zde bych tě opravdu nečekal.“
Filip vzhlédl „Ahoj Jerome, je to opravdu dlouho. Já bych zas nečekal, že zde budu dlouhou dobu jediným paladinem. Posaď se a povídej, kde jste se tu vzali.“
„Až k nám do kapituly dolehly zvěsti, že tři páni zla jsou opět na svobodě. Ze severu přišla informace o invazi Baalovy armády. Byl jsem vyslán zjistit podrobnější informace.“
„A čaroděj?“
„Toho jsem potkal cestou, má ještě najaté ty dva žoldáky. Údajně je to jeden z nejmocnějších mágů, co dnes chodí po světě. Říká si Dhulati.“
„Mám z něj nepříjemný pocit, vůbec se mě nelíbí.“ Zamračil se Filip.
„Je to typický čaroděj. Arogantní, sobecký a rád mluví tajemně. Ale má velké znalosti. Po cestě mě dokázal objasnit co se děje.“
„Co tady ale pohledává?“
„Co asi? Chce své jméno zapsat do dějin tím, že porazí Baala.“
Filip se začal smát. „Tak to jsem zvědavej, zda se vůbec k Baalovi dokáže dostat, natož jej porazit. Každopádně mu to přeju, aspoň můžu odsud vypadnout. Mám zdejší zimy po krk.“
„Tím chceš říct, že jsi sem přišel taky porazit pána zkázy?“ Zeptal se nevěřícně Jerome. „Vždyť při výcviku jsi v ničem nevynikal.“
Filip se zašklebil. „Opravdu diplomaticky řečeno. Neboj se to říci naplno. Já byl tragický ve všech dovednostech.“
„A co se tedy změnilo?“ zeptal se Jerome.
„Nic, meč pořádně neovládám, takže sebou tahám válečné kladivo, aur dokážu i nadále vyvolat jen pár. Jen jsem se naučil přežít v boji s tím, co umím.“

Ve dveřích hospody se objevila Johana. Zrakem oblétla místnost a rovnou zamířila ke stolu čaroděje, se kterým se srdečně pozdravila. Během chvíle oba spolu živě diskutovali. Když Filip viděl, jak se Johana dokáže nenuceně a srdečně smát, měl z toho rozporuplné pocity. Na jedné straně byl rád, že se čarodějka dokáže ještě tak bavit. Na druhé straně se jej dotýkalo, že on ji takhle rozveselit nedokáže. Ještě více se mu Vizjerei začal protivit. Omluvil se Jeromemu a rychle vyšel ven nadýchat se studeného vzduchu.
Rozesmátá Johana jej později našla u Caina. „Proč jsi tady? Pojď se mnou, ráda bych ti představila jednoho úžasného člověka. Je to velký mág, pomůže nám v boji proti Baalovi.“
„Myslím, že to není dobrý nápad. Nelíbí se mě. Rád se bez jeho společnosti obejdu.“
„Co to do tebe vjelo, vždyť Dhulatiho ani neznáš?“
Filip věděl, že se chová iracionálně, ale nemohl si pomoci. „To se už tak důvěrně znáte? Máš pravdu, neznám ho. Ale i tak se mě nelíbí, mám z něj husí kůži. A o jeho pomoc proti Baalovi nestojím.Když je tak lačnej po slávě, může si jít Baala porazit sám.“
„Jsi pěkně hnusnej. S tím svatouškem z toho vašeho spolku se klidně vybavuješ a čarodějem opovrhuješ. Já ti tedy řeknu jak to bude. Já proti Baalovi Dhulatimu ráda pomůžu. A ty odtud můžeš konečně vypadnout. Přesně tohle jsi vždy chtěl, takže teď máš možnost.“ Na to se Johana otočila a odešla. Filip se chvíli nechápavě díval na zavřené dveře a pak se otočil na Caina. „Co mám dělat?“
„V tom ti bohužel nepomůžu, to je mezi tebou a Johanou. Jen bych se tě rád na něco zeptal. Opravdu se ti ten čaroděj nelíbí jen tak, nebo je v tom i kus žárlivosti?“
Filip si povzdechl. „Nevím, sám se v sobě nevyznám. Zajdu za ní a zkusím to nějak urovnat.“
Filip, ale Johanu nenašel. Zmizela někam i s čarodějem. Roztrpčený Filip se vrátil do hospody, kde se postupně a pomalu pořádně opil. Později si pak nedokázal vzpomenout jak se dostal do postele.

Johana kráčela ledovým podzemím v zasmušilém mlčení. Litovala svých včerejších ostrých slov. Ale Filip se pak už neukázal a Dhulati uměl tak poutavě vyprávět, že úplně zapomněla na čas a spát šla až pozdě v noci. Ráno, ještě za tmy pak společně s čarodějem, jeho dvěma žoldáky a překvapivě i paladinem Jeromem, který na ně čekal u městské brány, vyrazili definitivně skoncovat s Baalem. Johana měla pocit, že mágovi nebyla paladinova přítomnost příliš po chuti, ale nic neříkal. Díky předchozím výpravám do podzemí rychle dovedla skupinku k vrcholu Arreat Summit, kde je čekala nebezpečná zkouška.
Sochy tří barbarských bojovníků, osvětlené vycházejícím sluncem, už čekaly.
Nakonec si Johana dělala zbytečné obavy. S jedním žoldákem se připravili na prvního starobylého bojovníka. Druhého si vzal na starost Dhulati s dalším žoldákem a posledního paladin. Čarodějové se opravdu činili. Johanina ledová kouzla kombinovaná Dhulatiho ohnivou magií byla dostatečně účinná. První dvě sochy se nazpět objevily téměř okamžitě. Paladin také předvedl své bojové umění a třetí socha na sebe nenechala dlouho čekat. Johana si spokojeně oddechla. Samotná s Filipem by to těžko zvládala. Filip ji opět vytanul na mysli, v pokoji jej nenašla a to ji zneklidňovalo.
Skupina bojovníků prošla otevřenou branou do Worldstone Keepu. Během pár hodin dosáhli třetího patra a trůnního sálu. Z tak rychlého postupu byla čarodějka dost nervózní. Nad slunce jí bylo jasné, že takhle to nevydrží už dlouho. A v trůnním sále se její obavy vyplnily. Ještě se ani pořádně nerozkoukali a už se na celou skupinu hnala vlna monster. Skupina se rozdělila. Jerome s Johanou se pokoušeli probít podél levé strany a Dhulati se svými dvěma žoldáky z pravé. Hrubá síla ve spojení s magií fungovala spolehlivě a brzy se po zemi válela jen zmrzačená torza těl nestvůr. Ale proud nepřátel neustával. Zničili první vlnu a Baal poslal další, ještě silnější. Brzy byla Johana neskutečně unavená, láhve s posilujícím lektvarem na obnovu magických sil ji rychle ubývaly. Při krátké přestávce po čtvrté vlně útoku monster zjistili Jerome s Johanou, že už bojují sami. U protější stěny stál portál, před kterým leželi dva mrtví žoldáci obklopení hradbou pobitých nestvůr.
„Ten parchant zbaběle utekl!“ Vztekala se čarodějka. „Filip měl pravdu, když mu nevěřil. A já se ho ještě zastávala.“
„Brečet nad rozlitým mlékem už je pozdě, seber se, jde další útok!“ rychle ukončil čarodějčino láteření Jerome. „Budeme se muset stáhnout, to jsou Baalovi minioni. Poslal na nás to nejsilnější, co má. Tady je nezvládneme.“ Sotva to paladin dořekl, už táhl čarodějku k východu ze sálu.

BUM! BUM! Temné dunění znělo Filipovi hlavou. BUM! BUM! Mátožně se probral. BUM! BUM! Bolestně se chytil za hlavu. Zvuk mu rezonoval celou lebkou. BUM! BUM! „Panebože už přestaňte!“ Těžce se zvedl z postele a otevřel dveře od pokoje. Ve dveřích stál rozčílený Cain, který se zrovna chystal svou holí opět zabušit na dveře. Filip na něj jen slepě zamžoural a zhroutil se opět do postele.
„Rychle! Pohyb! Musíš jít pomoci Johaně!“
„Proč bych měl někam chodit, sama se rozhodla, s kým půjde.“ Odvětil stále ještě roztrpčený Filip.
„Však taky brzy ráno ještě před svítáním s tím čarodějem odešla. Ale on se teď vrátil sám a tvrdí, že všichni ostatní jsou mrtví. A on jediný se stihl taktak zachránit.“
Tato slova už konečně naplno pronikla k paladinovu zakalenému vědomí. „ku*va, já toho vizjereiského parchanta zabiju!“
„Na to teď nemáš čas. Musíš rychle Johanu a zbytek družiny najít. Věřím, že ještě žijí.“
Filip se rychle zvedl. Rychlý pohyb mu okamžitě způsobil závrať a přihlásila se ostrá bolest hlavy. Zapotácel se.
Cain zděšeně sledoval nejistou Filipovou chůzi do svého pokoje pro zbroj.

Jerome s Johanou se vyčerpaně zhroutili k zemi. Právě padla i poslední Baalova nestvůra.
„Ten pekelný parchant zdrhl někam přes portál.“ Znepokojeně řekla čarodějka.
„Buď ráda, aspoň si odpočinem. Teď bysme ho nezvládli.“ Odvětil paladin.
„Myslíš, že je moudré na něj teď jít? Mám pocit, že nedokážu zapálit ani svíčku. Nevrátíme se pro Filipa?“
„Musíme za Baalem. Je u Worldstonu a nevíme, co s ním provede. Na návrat už je pozdě. Navíc Filip by nám nepomohl. Po té, co jste si včera tak příjemně popovídali, se opil do němoty. Ještě teď nebude moci chodit.“
„Ale vždyť on vůbec nepije. Občas si dá akorát k jídlu víno nebo pivo!“
„No právě. Díky tomu nic nevydrží a on v noci vypil za tři. Nakonec jsem jej musel uložit k sobě do pokoje.“
„Proto já jej marně hledala.“ Povzdychla si Johana. „S ním bych si byla jistá, že to zvládneme. Eh … jé … odpusť, nechtěla jsem se tě dotknout. Já jen …“
„Nemusíš se omlouvat, chápu tě. Jste spolu dlouho a určitě jste prožili mnohé. Vyprávěj mě, prosím tě, jaký je. Hodně se změnil. Já si jej pamatuji … no .. jak bych to řek … nemotorného novice.“
Johana se usmála. „Ano, Filip mě o svých učednických letech vyprávěl. A teď v boji? No on je vražedný. Nic v cestě před ním neobstojí, prostě to smete. Víš, ty v boji jakoby tančíš, vykrýváš rány, uhýbáš jim a pak udeříš. Filip je jiný. Ničemu neuhýbá, nic nevykrývá a jen buší do pekelných stvůr tím svým kladivem jak do kovadliny a vše v cestě rozbíjí.“
Jerome se usmál. „Chápu tvůj obdiv k němu. Já jsem za tu chvíli k němu taky ucítil respekt. On si to ani neuvědomuje, ale síla a moc z něj vyzařuje. Stal se z něj vynikající paladin.“
Johana se rozesmála. „Nikdy nechtěl být paladinem a myslí si osobě přesný opak. Celou dobu co s ním cestuji, mluví jen o tom, že si vydělá trochu peněz a usadí se. V pekle chtěl dokonce zaútočit na archanděla Tyraela.“
Jerome se usmál. „To si dovedu živě představit. No nic odpočinula sis? Měli bysme vyrazit. V batohu mám ještě nějaké láhve s posilujícím lektvarem, vezmi si, kolik potřebuješ.
Paladin s čarodějkou vstali a společně zamířili k rudému portálu za trůnem ….

Dezorientovaný Filip se vynořil v trůnním sále. Od rozmluvy s Cainem jej stále nesnesitelně bolela hlava. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval. Všude po podlaze se válela zmrzačená torza těl. Pečlivě obešel celý sál, ale Johanu s Jeromem nenašel. Oddychl si, ještě žijí. Věřil, že Jerome dokáže čarodějku ochránit ještě lépe než on sám. Přeci jen patří k nejlepším bojovníkům.
Zrak mu padl na rudý portál. Paladinovi bylo hned jasné, co může očekávat. Moc se mu do něj vstoupit nechtělo. Každý průchod portálem zvětšoval už tak nesnesitelnou bolest hlavy. Filip se napil vody, aby zahnal pachuť na jazyku a vydal se k portálu. Nedopustí, aby se čarodějce něco stalo, i kdyby jej to stálo život.

Filip se vypotácel z portálu a ihned zastavil. Rozhlédl se okolo. Ohromil jej pohled na neskutečně mohutný Worldstone, který dominoval rozsáhlé spoře osvětlené jeskyni. Před můstkem, vedoucím ke kameni se odehrával souboj. Jerome uhýbal Baalovým úderům a kouzlům a sám útočil svým mečem. Jeho rány, ale neměly žádný viditelný účinek. Vypadalo to, že si je pekelný démon ani neuvědomoval. Otupělý Filip chvíli jen tak stál a sledoval souboj. Najednou paladin letěl vzduchem a s velkým třeskotem narazil do zdi, kde se bezvládně svezl na podlahu hned vedle ležícího těla čarodějky. Groteskně pokroucená Johana ze všeho nejvíc připomínala pohozenou hadrovou panenku. Až v tu chvíli Filipovi došlo, co vidí. Najednou byla bolest pryč. Vše nahradil neuvěřitelně zuřivý vztek. Filipovi zůstala jen jediná myšlenka, potřeba zabíjet, ničit a je jedno co. Hromosvodem výbuchu vzteku se stal samotný Baal, triumfálně se tyčící nad bezvládnou dvojicí.
Pána Zkázy zastihly první údery nepřipraveného. Paladin jej zasypal tak rychlými a silnými údery, že musel začít couvat. Najednou měl démon velký problém, před ním stál protivník, kterému nezáleželo na životě a jehož jedinou myšlenkou bylo zničit ho.
Filip těžce oddechoval, vražednou rudou zuřivost, vystřídal chladný vztek. Ani si neuvědomoval, že zároveň se stavem mysli se mění i aura, která jej obklopovala. Mrazivá aura ochromovala démonův pohyb. Kladivo pravidelně a jednotvárně dopadalo na démonovo tělo. Ale i Baal nebyl neškodný. Filip přišel o štít a rozbitá ruka mu bezvládně vysela podél těla. Zbroj byla již na mnoha místech rozervaná.
Jerome se s trhnutím probral. Těžce se pokoušel postavit na nohy. Každý pohyb jej bolel. Uvědomoval si, že má určitě nějaké zlomeniny. Každopádně se mohl hýbat a to stačilo. Jeho pohled upoutal neskutečný souboj. Ve spoře osvětlené jeskyni se dvě temné postavy bily hlava nehlava. Mohutný démon se nad malou lidskou postavou tyčil jako nějaký nástroj zkázy. A přesto měl Jerome pocit, že spolu bojují dva titáni. Obě postavy už vypadaly zuboženě. Baal při každém zásahu bolestně ryčel a jakoby se zmenšoval. Paladin stál na nohách jen silou vůle a zbroj se ve slabém světle rudě leskla jeho vlastní krví. Jerome se rychle vydal Filipovi na pomoc.
Filip vše viděl rozmazaně. Neměl už dost sil ani na udržení jakékoliv aury. Zůstala jediná myšlenka. To prokleté monstrum musí zničit. Nevnímal nic, ani rány, které na něj dopadaly. Zůstala jen úporná snaha bít kladivem. Že vidí stojícího Jeroma, mu došlo, až když paladin došel až k nim. Stočil pohled na příchozího paladina a přerývaně vydechl. „Konečně už jdeš, potřebuji pomoci.“ Ránu, kterou vzápětí schytal, tak neviděl. Pohltila ho tma …

Co se stalo u Worldstonu, barbaři nikdy nezjistili. Jediné co věděli jistě, byl fakt, že se do města vrátil jen těžce zraněný paladin, který přišel nedávno s čarodějem. A jediná jeho slova byla, že Baal pán Zkázy byl zničen. Po té co se uzdravil, pak společně i se starcem Cainem odešel.
Dhulati se z Harrogathu vytratil jak pára nad hrncem. Chvíli se vyhříval na výslunní slávy, když se všichni domnívali, že Baala porazil on. Ale brzy se zeměmi začal šířit úplně jiný příběh. Příběh o paladinovi a čarodějce, kteří dokázali porazit bratrskou trojici pánů zla.
Nakonec bylo Dhulatiho jméno spojováno s přízviskem prolhaný.
Jerome se později stal představeným paladinské kapituly. Nikdy nikomu neřekl, co se tehdy v hoře stalo.
Cain zmizel ze světa. Později se objevil starý poutník, který putoval zemí a vyprávěl příběh o čarodějce a paladinovi.

[cleo]

Dost dobry, az na to ze mam alergii na jmeno Filip

Mohl jeste dokoncit love story

[Javurek]

Spíš to mohlo být od act 1 .)

Btw, já se jmenuju Filip -)

[Spellsword]

Je to dobrý, ale dlouhý - nedočetl jsem to. A jméno Filip mi do fantasy světa nazapadá...
Každopádně je to mnohem lepší, než Nekrolytova povídka, kterou jsem před okamžikem objevil

[cleo]

Hehe, to je proto ze posledni dva mesice sem od iste osoby neslysel nic jineho nez Filip to Filip tamto a uz ho mam plny zuby proste.
Kazdy se nak vola, proti tebe nemam nic, ale proste jak vidim/slysim to jmeno sem nervozni pac si na teho blbecka vzdy spomenu.

Kazdopadne bych si to vedel predstavit jak knizku, bych si precetl.

[Bemik]

Celkem dlouhé... přečtu si to během víkendu
Ale jak to tak vidím, tak se na to čtení těším

[Welwet]

dobré..dočetl jsem dokonce..snad jen mě tam schází víc akce..a Filip mě naopak zapadá, není to žádné khůl uber jméno , pohodička..